Pro dokreslení atmosféry přikládám dobový dokument popisující předválečný provoz na Karlínské zastávce.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Šanghájský expres

Cizinci, jenž za poetického večera vystoupí nic netuše na rozhlednu na vrchu Žižkově, naskytne se uchvacující pohled na Severní nádraží, jež chrlíc a opět pohlcujíc široké proudy vozidel a lidí, plní vzduch šumotem, pískáním, rachotem a hučením a zastiňuje hvězdy myriádami světel a světélek. Mnoho se zajisté změnilo od té doby, co silný oddíl dobrovolníků žižkovské revoluční armády obsadil toto strategicky velevýznamné nádraží, zvané původně „Karlínská zastávka", a vztyčil tu pruhovanou vlajku mladé republiky; z přezírané stanice se vyvinul důležitý železniční uzel a z koleje, určené původně k šíbování nákladních souprav, povstalo východisko orientálního rychlovlaku Žižkov—Bajkalské n.—Čimický háj—Šangháj.

Před příjezdem expresu dostupoval nádražní ruch zpravidla vrcholu. Cizincové i lidé domácí všech ras, tříd, stavů a vyznání hemžili se tu v malebném reji, hovoříce, pokřikujíce a pohvizdujíce nejrůznějšími jazyky a podřečími. Viděls celé zástupy cestovatelů ze Starého světa, přijíždějících zhlédnout jedinečný rozmach nového soustátí, nevyjímaje ani letenské horaly v rázovitých krojích a divoce vyhlížející, opálené rudokožce z Podolí a Bráníka. S jejich zaprášeným zevnějškem svěže kontrastovaly švih a elegance žižkovských gentlemanů, vesměs oděných v pruhovaná trička, jejichž střih, barvu a šířku pruhů diktoval spíše vkus jedinců než ztrnulé módní předpisy. Tu i tam se zaskvěl v orientální nádheře náčelník klanu ze Židovských Pecí, obrážeje v zachmuřeném obličeji hrdý vzdor porobené rasy. Celek vhodně doplňovala vzdušná kimona gejš, jež tančily v čajovnách Karlina, proslulé žižkovské přístavní čtvrti.

Po nástupišti č. 6 procházel se muž, zahalený v oblaka dýmu, vyluzovaného z typické detektivní lulky. Kdož by tušil, kromě inteligentního čtenáře, že pod jeho kostkovanou čepicí se skrývá nejgeniálnější detektivní mozek? Na celém Severním nádraží to věděli toliko dva lidé, z nichž jeden v dokonalém převleku železničního úředníka se nedbale opíral o výpravku a druhý v masce posluhy, stoje vedle něho, zabýval se zdánlivě nakládáním zavazadel na čtyřkolový vozík.

„The Big Bidlo čeká na Cliftona," prohodil muž s výpravkou tlumeně.

„Čeká zbytečně," řekl druhý se špatně tutlaným cynickým zachechtáním, „chudák Clifton!"

„Mluv vodorovně, Venco!" broukl podrážděně jeho spřeženec.

„Bidlo se Cliftona nedočká, poněvadž Šanghájský expres nepřijede. Je to jasný?"

Zásvit zvířecí rozkoše zableskl se v zelených očích muže s výpravkou.

„All right! 'si pašák, Venco. Kde 'ste to sfoukli?"

„Poblíž Bajkalského jezera mezi Alibabou a Podbabou. Čistá a nehlučná práce. Počítám, že zrovna teďko je z orientálního expresu melasa."

Tempo nádražního ruchu dosáhlo zatím vrcholu. Cestující se hrnuli ke kolejnicím, nosiči a rikšové křepčili podél perónu a železniční personál s praporky, svítilnami a píšťalkami se dal v klus, pobádán úředníky. Dosud se však neozývalo povědomé supění blížícího se expresu. Davu se zmocnila nervóza. Jediný přednosta stanice, zachovávaje povinný klid, ulehl podle předpisu na kolejnici, snaže se zachytit vzdálené dunění kol. Jeho tvář zračila soustředěný výraz úřední pozornosti a posléze klasický úřední nepokoj.

V kanceláři zazvonil telegrafní zvonek. Za okamžik hlásí portýr:

„Šanghájský expres dvacet minut zpoždění!"

Vzrušený šumot prolétl hustým špalírem obecenstva. Počíná se šuškat. Poplašné zprávy se šíří s rychlostí blesku mezi lidem. Mnozí reptají a obviňují železniční správu ze šlendriánu. Jen záhadný posluha se podivně pochechtával do vousů.

Konečně! Vánek donáší k uším čekajících slabý hukot, jenž zvolna sílí a mohutní, koleje duní, pak zazní písknutí a z tunelu se vynořuje ocelový oř, metaje snopy jisker do noční temnoty.

Muž v převleku nosiče vyrazil hnusnou kletbu.

„Saláte!" zasykl domnělý výpravčík.

„Clifton se blíží!" šeptl druhý muž s přídechem hrůzy a oba zlosynové zmizeli rychle v přeplněné hale.

Opřen o brlení hleděl Franta Bidlo na praménky pasažérů, prýštících ze vchodů Pullmanových vagónů. Náhle v jeho ocelově šedých očích, jež vyzařovaly vždy jen chladnou a vypočítavou odvahu bojovníka se zločinem, objevil se měkký, téměř dětsky něžný výraz radosti. Takřka naproti němu se totiž otevřela dvířka první třídy luxusního spacího vagónu a z nich vyskočil Clifton, nesa v zubech jízdenku.

Odevzdav lístek zřízenci, octl se několika skoky u Franty, jenž ho vřele poplácal po hřbetě, zatím co Clifton obratně spolykal několik kostek cukru, nabídnutých mu žižkovským detektivem. Poté, osvěžen pochoutkou, podal pánovi tlapku a Bidlo jí srdečně potřásl.

„To je váš pes, pane?" ozvalo se vedle Franty. Vlakvedoucí a přednosta stanice stáli tu uctivě salutujíce.

„Zajisté," odvěce hrdě král špehů, hladě Cliftona po čumáku.

„Gratulujeme," praví srdečně vlakvedoucí. „Asi půl míle za Bajkalem počalo toto výborné zvíře zuřivě výt a štěkat, a když mu nebyla věnována pozornost, pověsilo se na záchrannou brzdu, a tak zastavilo expres. Shledalo se pak, že přes koleje leží kladina zdéli asi 16 železničních loktů, postačitelná k vyšinutí rychlíku. Šlo o zločinný útok. Tlumočíme vám proto jménem ředitelství Severní pacifické dráhy, jakož i jménem cestujících expresu, co nejupřímnější dík, a zde vám předáváme věnec kouláků a kytici macešek, zakoupených pro vašeho váženého psa z peněz, sebraných pasažéry. Ještě jednou hřímavé: Zaplať Bůh!"

„Thank you, Mr. stacionchef," odtušil Franta, a než se deputace nadála, zmizel s Cliftonem v davu.